Jak dál neubližovat obětem znásilnění

Psáno pro Heroine.cz

 

 

Když na ni v restauraci promluví číšník, nereaguje. Nemůže. S číšnicí problém nemá. Nemůže nastoupit do autobusu, když ho neřídí žena. Musí si totiž koupit lístek, nebo alespoň ukázat ten koupený. V obchodě si od prodavače nic nekoupí. Nejde to. Dva roky po znásilnění prostě nemůže komunikovat s muži.

To, co zažívá Naďa každý den, si málokdo z nás umí představit. Prochází si svým soukromým peklem neustále, bez úlevy. Odborná literatura hovoří o posttraumatické stresové poruše (nebo také PTSD, z angl. Post-Traumatic Stress Disorder). U některých lidí vzniká po velmi bolestné životní zkušenosti, jež se vymyká běžné denní realitě.

U Nadi se její potíže neprojevily ihned, ale rozvinuly se postupně v průběhu roku, kdy došlo k vyšetřování a soudnímu projednání jejího napadení. Policisté se chovali velmi lidsky a projevovali pochopení pro to, co se jí stalo, ale vše musela několikrát opakovat. Mluvila s hlídkou, kterou jí poslali na pomoc z linky 158. Mluvila s lékaři na gynekologické pohotovosti, kam ji policie odvezla. Musela všechno opakovat vyšetřovateli, pak znovu při výslechu před obhájcem a ještě jednou před soudními znalci.

Co je PTSD

S PTSD se můžeme setkat například u obětí válečného konfliktu nebo těch, kdo přežijí leteckou katastrofu. Anebo u obětí znásilnění. Posttraumatická stresová porucha se neprojevuje u všech lidí stejně, ale mezi její typické příznaky patří například vážné problémy se spánkem, flashbacky (náhlé znovuprožívání traumatu v rámci běžné denní rutiny), intenzivní noční můry, poruchy příjmu potravy, zadrhávání v řeči, intenzivní strach z konkrétních situací či míst.

S každým opakováním svého příběhu cítila, jak moc se její psychický stav zhoršuje. Nemohla jíst, hubla. Stále častěji se v noci probouzela a nemohla usnout. Těžko se jí jednalo s rodinou i přáteli, kteří měli pocit, že po půl roce od onoho kritického rána už by „se přes to měla přenést a začít zase žít“.  Nedokázala nikomu vysvětlit svůj pocit vlastního selhání, špinavosti, sebeobviňování se za to, že se ocitla ve špatnou chvíli na špatném místě, že se nedokázala ubránit. Že nekřičela víc nahlas...

V době, kdy dostala předvolání k soudu, se její stav prudce zhoršil. Nedokázala si představit, jak přežije setkání s pachatelem, jak bude znovu vysvětlovat před několika lidmi, co cítí a jak se jí to stalo. Nakonec se na internetu dozvěděla, že může požádat soudce o to, aby nemusela k soudu jít a znovu vypovídat. To udělala – a soudce jí vyhověl. V rámci hlavního líčení pak stačilo, že si přehráli její výpověď nahranou policií na kameru. Pachatele odsoudili. Naďa zprávu o rozsudku přijala, ale před nočními můrami ji nezachránila.

Vyžadujme slušnost

Jako advokátka specializující se na trestní a rodinné právo se s podobnými příběhy setkávám často. Dlouhodobě se zabývám pomocí obětem závažných trestných činů. Zkušeností se znásilněním si podle údajů Amnesty International ČR v naší republice projde přibližně sedm tisíc žen ročně, ale jen dvě procenta pachatelů odchází od soudu s trestem. Znásilnění je trestným činem s jednou z nejvyšších latencí – tedy procentem neoznámení příslušným orgánům. To v podstatě znamená, že jedná o jeden z nejvíc zatajovaných trestných činů. Nikdo se o většině z nich nedozví.

Zranění takových obětí jsou nejčastěji psychická. A psychika nekrvácí, nekulhá a nejsou vidět modřiny.

Ani po patnácti letech praxe mě nepřestává překvapovat, jak moc lidé podceňují traumata obětí trestných činů, a to ať už jejich okolí a rodina, nebo samy orgány činné v trestním řízení. Všichni dají oběti nějaký ten čas na vzpamatování se, ale protože nerozumí mechanismu vzniku a rozvoje posttraumatu, neumí pochopit, proč oběti tak „trvá“, než se zapojí znovu do života. U sexuálních deliktů je to o tolik horší, že se jedná o naprosto intimní zónu oběti, o které se jí velmi těžko hovoří, a nemá sílu nikomu nic vysvětlovat.

Zranění takových obětí jsou nejčastěji psychická. A psychika nekrvácí, nekulhá a nejsou vidět modřiny. Jak mi řekla Naďa: „Moje máma mi opakuje, že to se prostě holt někdy někomu stane a nikdo kvůli tomu nepřestane mluvit s půlkou populace. Ať se vzpamatuju, že tohle není normální. Já to vím. Ale to, co se mi stalo, přece také normální nebylo…“ Stejně pak Naďa hovořila i o soudci, který se prý podivoval, jak dlouho už je Naďa v pracovní neschopnosti. Potvrzuje to, proč se oběti sexuálních trestných činů nechtějí vystavovat veřejnému prošetřování své životní situace. Dalo by se říct, že v soudní síni jsou pak obrazně znásilněny podruhé.

Odborníci zabývající se pomocí obětem trestné činnosti opakovaně apelují na policii i soudy, aby přistupovaly k obětem spravedlivě, profesionálně, ale lidsky. S postupným budováním povědomí o následcích trestného činu a jejich vlivu se postavení oběti v trestním řízení stále zlepšuje.

Oběti se cítí probíhajícím řízením poškozeny více než samotným trestným činem, ztrácí důvěru v orgány činné v trestním řízení, ve spravedlnost a v podstatě i ve fungující svět.

I veřejnost by však měla mít povědomí o tom, čím oběti prochází v průběhu trestního řízení, aby mohla nejen v rámci veřejné kontroly soudní moci požadovat slušné zacházení s oběťmi, ale také proto, aby konkrétní lidé dokázali konkrétní oběti nasměrovat směrem k odborné pomoci. Nezbytně nutné je nicméně respektovat přání oběti, když se danou věc rozhodne neoznámit.

Co by mělo být obecně známé v případě, že mluvíme o znásilnění a pocitech oběti?

  • Posttraumatická stresová porucha nevzniká u oběti ihned po znásilnění či jiném závažném trestném činu, ale rozvíjí se postupně. Na jejím vzniku se spolupodílí mnoho věcí, včetně nevhodných reakcí rodiny a známých oběti, špatného přístupu policie či soudů, či nevhodného způsobu zveřejňování kauzy v médiích. PTSD se rozvine přibližně u 20 až 40 % obětí závažných trestných činů.

  • Je dobré s oběťmi mluvit o tom, jak se cítí, dát jim najevo porozumění, i když se nám jeví, že už měla dost času, aby se vyrovnala s tím, co se jí stalo. Posttraumatická stresová porucha může totiž odeznívat i v řádu let, či dokonce nikdy. Obětem se o ní těžko mluví a stydí se vyhledat odbornou pomoc. Nabízená psychiatrická medikace jim může připadat jako další osobní selhání.

  • Oběti sexuálních deliktů jsou ve většině případů považované za tzv. zvlášť zranitelné oběti. To znamená, že mají ze zákona svá práva, která je mají chránit před tím, co nazýváme druhotnou újmou v trestním řízení. Jev, označovaný také jako sekundární viktimizace, často provází vyšetřování a soudní projednávání trestných činů, a negativně se projevuje na psychice obětí. Ty se cítí probíhajícím řízením poškozeny více než samotným trestným činem, ztrácí důvěru v orgány činné v trestním řízení, ve spravedlnost a v podstatě i ve fungující svět. Jejich zdravotní a psychický stav se většinou rapidně zhorší.

  • Mezi práva zvlášť zranitelné oběti patří mimo jiné i právo na to, aby oběť nebyla traumatizována opakovanými výslechy. Tam, kde je možnost, se její výslech nemá opakovat a měl by být dobře zadokumentován, aby se nemusel později odehrát znovu. (To bohužel neznamená, že oběť řekne vše jen jednou, do telefonu na linku 158. Trestní řízení má své zákonitosti, jež nejde ignorovat. Pokud ale oběť zná svá práva, může některá opakování výslechů eliminovat a ušetřit si případnou bolest s tím spojenou).

  • Každá oběť má právo na to nechat se v trestním řízení zastupovat zmocněncem. Tím může být samozřejmě i advokát, pokud možno se zkušenostmi se zastupováním obětí. Dobrou zprávou je, že všechny zvlášť zranitelné oběti mají nárok na to, aby jim takového advokáta platil stát. Zmocněnec pomáhá oběti tam, kde je ona sama znevýhodněná, osamocená, naplněná pochybnostmi či neví, jaká práva vlastně má.

Hlavními zásadami advokátní kanceláře jsou zejména neustálý boj za dodržování procesních práv klienta, respektování jeho zájmů, vysoká výkonnost a hledání všech možných cest k prosazení klientových práv a požadavků.
Kontaktní informace
AK Hrdá, s.r.o.
Vinohradská 343/6
120 00 Praha 2
ev. č. ČAK: 11778
IČ: 067 17 969
DIČ: CZ 067 17 969
telefon: +420 777 273 601
ID datové schránky: f2jhqwe
e-mail: office@akhrda.cz