Anatomie sexuálního zneužívání v ordinaci. Od Cimického odcházela s ještě větším stresem, přesto se vracela. Deník N

Na policii kvůli psychiatrovi Janu Cimickému vypovídalo už bezmála padesát žen. Ta, jejíž příběh budete číst, mezi nimi ale není. I ona vyhledala lékaře, když jí bylo psychicky špatně. Místo pomoci však z jeho ordinace odcházela s ještě větším stresem způsobeným nechtěným osaháváním či polibky. Přesto k němu dál chodila, zlom přišel až ve chvíli, kdy psychiatr překročil další mez. Proč se oběti do nepříjemné situace vrací, co v nich selhání autorit může zanechat a jak na ně působí medializace celé kauzy?

 Když Marie začala docházet k psychiatrovi Cimickému, nebylo jí ani třicet. „Před lety mě sužoval intenzivní a stále se stupňující stres z náročné práce, k tomu se přidal pocit naprosté ubitosti, nedostatku energie a také dlouhodobý smutek. Celkově jsem byla ve stavu, kdy pro mě bylo těžké o svých potížích hovořit, aniž bych se rozbrečela,“ popisuje žena, jaké problémy ji do lékařovy péče dovedly.

Marie není její skutečné jméno, vzhledem k závažnosti a citlivosti svých zážitků si ale přála zůstat v anonymitě. Redakce její identitu zná a s ženou se osobně setkala.

Cimický působil ve své klinice Modrá laguna, která tehdy sídlila v Družicové ulici nedaleko pražského letiště. Marie lékaře považovala za zkušeného a uznávaného odborníka. Znala ho navíc i jako psychiatra, kterého dříve poslouchala na vlnách Českého rozhlasu: „Pamatovala jsem si ho z Linky důvěry, dávného pořadu pro děti a mládež, a vím, že už tam na mě vždy působil laskavě, empaticky a důvěryhodně.“

„Z prvního setkání jsem měla dobrý pocit,“ pokračuje ve vyprávění. Dodnes si matně vybavuje rozložení kliniky – recepci, která se nacházela v přízemí, čekárnu s barem hned vedle, ordinaci v prvním patře, kde Cimický prováděl akupunkturu, i o patro výš položenou ordinaci, kde probíhaly konzultace.

Z doby před více než deseti lety má schovanou průkazku s vypsanými daty návštěv i leták s nabídkou poradenství u Heleny Sukové, psycholožky a někdejší známé tenistky, která na klinice (ta v současnosti funguje v sousední ulici) působí s Cimickým dodnes.

Při první návštěvě centra se Marie s psychiatrem domluvila, že problémy zkusí řešit akupunkturou (léky totiž nechtěla). A to nejméně na osmi až deseti sezeních, která budou probíhat jednou týdně, aby léčba zafungovala.

Při loučení po druhé schůzce ji lékař objal. Přátelské a povzbudivé chování během konzultace připisovala tomu, že Cimický pochopil, že ona je spíše introvert, a snaží se ji nesmělosti zbavit.

„I nadále jsem mu důvěřovala, protože přece ví nejlíp, co má či nemá dělat, respektive co si smí nebo nesmí dovolit. Nicméně na další schůzce jsem už znejistěla, jestli jde vážně jen o zvedání sebevědomí. Tehdy se totiž k závěrečnému objetí přidal i polibek. S jazykem,“ nastiňuje žena další průběh. Do ordinace se i přes šok a znepokojení vrátila na další sezení.

Postavit se autoritě v bílém plášti

Traumatický stres zvládá každý jinak, i proto oběti sexuálního násilí reagují různě, zdůrazňuje klinická psycholožka a psychoterapeutka Tatiana Krulová, která se dlouhodobě věnuje viktimologii sexuálního násilí. Připustit si, že se děje něco špatného a nevhodného, a reagovat je o to těžší, že takové chování přichází od lékaře jakožto autority v bílém plášti.

„Pacientka by to ráda řešila, odešla, dala mu pár facek. Vůči tomu ale stojí jakási ambivalence – neví, co se děje, on je autorita, ona pacientka, přemýšlí, zda kvůli tomu bude mít problémy. Bojí se, že ji to může zničit,“ vysvětluje Krulová. Právě takový vnitřní rozpor může podle ní pak vést k „zamrznutí“ psychiky, kdy člověk od sebe nepříjemný zážitek oddělí.

„Oběti násilných trestných činů často trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která vede k vytěsnění dané události a takzvané disociaci – mechanismu oddělení se od části sebe, která prošla touto zkušeností. Disociace je ochranou před psychickou bolestí, zároveň však může přinášet postiženému potíže ve smyslu deprese, úzkosti, psychosomatických potíží, které si nespojuje s traumatem.“

Člověk se sám sebe snaží přesvědčit, že je vše v pořádku, nic se nestalo, a i proto mnohdy vstupuje do stejné situace znovu. Kromě zamrznutí psycholožka zmiňuje další důležitý obranný mechanismus, kterým se řídíme všichni, a to zachování sebeúcty.

„Děláme to například pomocí popření – ‚nic se nestalo‘, proto tam jdeme znovu. ‚Pachatel‘ je ‚dobrý‘, já jsem ‚dobrá‘. Připustit si fakt násilí a selhání lékařské autority může spustit i hlubší krizi ve smyslu zhroucení hodnotového systému, toho, že svět není bezpečné místo. Člověk se s tím těžko vyrovnává,“ dodává Krulová.

Ztracené iluze a sebeobviňování

Znepokojení psychiatrovým chováním vzrostlo u Marie ještě víc po schůzce s kamarádem, kterému se svěřila, že kvůli problémům v práci k odborníkovi dochází. „Při zmínce jména Jana Cimického jsem v jeho tváři postřehla určité rozpaky. Naštěstí přede mnou nic neskrýval a rovnou se zeptal, jestli vím, že měl před lety problémy kvůli obtěžování klientek. Ta informace mě zaskočila, absolutně jsem to netušila,“ říká žena.

Zmíněný kamarád Deníku N potvrdil, že s Marií tehdy o Cimickém mluvil. „Když k němu začala chodit, říkal jsem jí, ať si dá pozor, že jsem o jeho chování k pacientkám četl před lety článek v časopise Týden (jde o text Krystyny Wanatowiczové z května 2001, pozn. red.),“ sdělil. Žena se mu posléze svěřila i s vlastními nepříjemnými zkušenostmi.

Deník N požádal Jana Cimického o vyjádření k tomuto případu. Na zaslaný dotaz neodpověděl.

Marie v té době pozbyla iluze, že jí psychiatr chce fyzickým kontaktem pomoci. Věřila ale, že jí akupunktura prospívá, a promýšlela strategie, jak se vyhnout lékařově přílišné pozornosti. „Začala jsem mít obavy, abych ho úplným odmítnutím třeba nenaštvala, protože by pak mohl přikročit k násilnějšímu jednání. Připadal mi naprosto nečitelný, vůbec jsem nedokázala odhadnout, co od něj čekat,“ vypráví bývalá pacientka, která v té době odcházela z ordinace s ještě větším stresem, než se kterým do ní přicházela a jenž chtěla s odbornou pomocí odbourávat.

Při sezeních ji Cimický dál bral přes stůl za ruku, proplétal si s ní prsty, nabízel jí, aby se s ním někdy v Modré laguně sešla o víkendu. Při jejích pokusech cokoliv namítnout odvětil, že si spolu rozumí, tak proč by se měli projevům sympatií bránit. Umně podle Marie odrážel i dotazy na jeho manželství. Namítala, že víkendy chce trávit s partnerem, s nímž tehdy neměla ideální vztah, což psychiatr věděl. Na vztah a sexuální život se totiž ptal hned při první návštěvě.

„Tehdy jsem to ještě chápala – může to být důležitá informace pro určení správné diagnózy. Ve světle toho, co se odehrávalo později, jsem ale na tohle dotazování začala pohlížet jinak,“ popisuje Marie s tím, že si uvědomovala, že by situaci měla razantně řešit. Nevěděla ale jak.

 

„Kdybych se ozvala na povolaných místech, stejně by to bylo tvrzení proti tvrzení. K tomu jsem se obávala, že on se určitě s každým zná. Ale hlavně jsem si říkala, že já – coby ‚pacientka s psychickými problémy‘, protože se přece léčím u psychiatra – budu proti němu v jednoznačně nevýhodnější pozici,“ doplňuje a opakuje tak pocity mnoha jiných žen, které proti Cimickému veřejně vystoupily až po letech.

Marie se tehdy domnívala, že jí nikdo nemůže pomoct, že se není na koho obrátit. Obávala se také znevažujících nebo pohrdavých reakcí, že si za to může sama. Cítila se navíc ponížená a styděla se, že „dovolila“, aby se něco takového opakovaně stalo.

„Kdybych se ozvala na povolaných místech, stejně by to bylo tvrzení proti tvrzení,“ míní Marie. Ilustrace: Adobe Stock

Naučit se věřit obětem

Pomoci obětem podobných případů chce mimo jiné spolek Bez trestu, který usiluje o to, aby se veřejně hovořilo o trestech za sexualizované a domácí násilí. Za cíl si klade také vzdělávání soudců v komunikaci či psychologii obětí. Spoluzakladatelka organizace Kristýna Benešová zdůrazňuje, že znásilnění a sexuální násilí se odehrává především ve vztazích definovaných důvěrou.

„Častěji se dějí mezi partnery, kamarády nebo mezi lidmi z okolí oběti, znásilnění ‚náhodným kolemjdoucím‘ je v rozporu s převládajícím přesvědčením málo časté,“ vysvětluje právnička.

„V pozici zranitelné oběti, ženy s psychiatrickou diagnózou, je téměř nemožné se proti takto silné autoritě vymezit a ustát to, co bude v rámci trestního

Pocity viny jsou u obětí sexuálního nátlaku – zvlášť ze strany autority, jakou je lékař – běžné, jak potvrzuje také psycholožka Krulová. „Právě nesymetrický vztah mezi lékařem a pacientem a zneužití moci lékařem může vést k sebeobviňování pacientky, že ona je ta, kdo udělal nějakou chybu,“ dodává Krulová.

Pro pacienty může být také složité rozlišit, co je ještě součástí léčby a co naopak již doktor dělá z vlastní potěchy a není to v jejich prospěch. Advokátka Benešová radí orientovat se i podle svých pocitů.

„Sexuální obtěžování začíná tam, kde končí souhlas a situace je dotyčné osobě nepříjemná. Vnímá, že se jí děje něco, co chápe jako zásah do tělesné integrity,“ vysvětluje Benešová. O tom, zda jde o trestný čin, či nikoliv, rozhodují konkrétní okolnosti. Obětem doporučuje obrátit se na organizace, jako je Rosa nebo Bílý kruh bezpečí. Mohou jim i poradit, jestli se obrátit na policii.

Podle její kolegyně z iniciativy Bez trestu Lucie Hrdé jde o sexuální obtěžování v okamžiku, kdy se člověk přestane cítit komfortně, někdo začne narušovat jeho osobní zónu, chová se tak, že to dotyčnému není příjemné, a agresor nereaguje na odpor. „Pokud je to lékař, ženy mají strach odpor projevit. Je naprosto neetické, aby si lékař začínal cokoli s pacientkou bez ohledu na to, jestli ona s tím souhlasí,“ říká advokátka Hrdá.

Spásné bouchnutí dveří

Cimický podle Marie postupně začal brát narušování osobní zóny jako jakýsi kolorit jejich sezení. Poté co se v úvodu setkání věnoval jejímu stavu, obešel stůl a začal jí masírovat krk, nebo ji rovnou zvedl ze židle, objal, líbal a osahával.

„Jednou jedinkrát jsem dokázala jasně ucuknout, a to když se mi pokusil vsunout ruku pod oblečení a dostat se do kalhotek. Opakoval něco jako ‚nestyď se‘, nicméně dál tehdy ve svém dotírání už nepokračoval. Dílem nejspíš i proto, že ten den bylo z chodby častěji slyšet různé zvuky, bouchání dveří nebo kroky na schodech a hrozilo, že by co nevidět mohl někdo přijít,“ líčí žena a dodává, že zatímco ona lékaři i nadále vykala, on od třetí schůzky přešel k tykání.

Nejchoulostivější situaci s Cimickým zažila poté, co ji při jedné návštěvě požádal, aby se před odchodem zastavila v jeho ordinaci ve vyšším patře.

 

„Dnes už nevím, co mi tam potom vykládal nebo jak přesně vše probíhalo. Jen si vybavuju, že mě odvedl na opačnou stranu místnosti, víc skrytou v zákoutí. Tam mě opět začal objímat, líbat, osahávat a pak vzal mou ruku a položil si ji přes látku kalhot na svoje přirození,“ popisuje Marie s tím, že v reakci zcela zkoprněla, ztuhla a nedokázala se pohnout ani promluvit, což je podle psychologů při zážitku traumatu jeden z obranných mechanismů.

„Zřejmě proto, že jsem se pořádně k ničemu neměla, si nakonec sám shrnul kalhoty a beze slova mi ho dal do ruky. Chápala jsem, co by rád, a vůbec jsem neměla ponětí, co si počít. Několik vteřin jsem tam stála jako opařená, neschopná jakékoliv reakce, vlastně čehokoliv,“ pokračuje ve vyprávění. V tu chvíli se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupila zdravotní sestra nebo recepční. Díky tomu, že stáli v odlehlé straně místnosti, měl Cimický několik vteřin na to, aby si upravil kalhoty.

„Podle mě musely být na gumu, protože normální kalhoty se zipem by neměl šanci stihnout zapnout. Tady udělal jen takové ‚lup‘, rychlý pohyb směrem ode mě a už se bavil s paní. Z celé situace jsem měla hrozně divný pocit,“ doplňuje detaily návštěvy Marie, podle které je Cimický víc než cokoliv jiného zdatný manipulátor.

Po tomto zážitku do ordinace ještě několikrát dorazila, intervaly se ale prodlužovaly. Někdy se vymluvila na virózu, jindy na dovolenou, nakonec kontakt zcela vyšuměl.

 

Marie vzpomíná, že když přestala do Modré laguny chodit, nikdo se po ní nesháněl a jí se ulevilo. Spíš než újmu na psychickém zdraví podle svých slov utrpěla nepopsatelný šok – především z toho, že se všeobecně známý a uznávaný lékař může takto chovat. Navíc ze setkání s ním odcházela namísto pomoci s ještě větším stresem.

„Už tehdy mě tížila bezvýchodnost celé situace, protože jsem předpokládala, že pravděpodobně všechny dívky, na které se Cimický ‚zaměří‘, na tom budou stejně. Bude se jim dít zhruba totéž co mně a nedokážou s tím nic dělat. Ze strachu, studu, pocitu bezmoci, nebo si jeho chování samy budou dávat za vinu. Prostě žádné východisko, začarovaný kruh. Já neměla odvahu ho prolomit. Snad se to podaří Janě Fabiánové,“ popisuje své pocity poté, co se kauza díky zmíněné zpěvačce začala v říjnu řešit v médiích.

Média jako pomoc i připomenutí traumat

Následně se oběti začaly hlásit advokátce Hrdé, která se případem zabývá. Aktuálně se jejich počet blíží k padesátce a další se podle ní ozývají přímo policii. Právnička ženy mimo jiné doprovází na výslechy a nyní čeká na další kroky policistů v této kauze.

„Vzhledem k tomu, že se nahlašuje tři až pět procent obětí sexualizovaného násilí, usuzuji, že může být více těch, které to nenahlásí,“ podotýká Hrdá s tím, že větší počet hlasů, jejichž výpovědi se shodují, byť se navzájem neznají, dává sdělení větší důvěryhodnost.

Medializaci případu jako důležitý aspekt vyzdvihuje i psycholožka Krulová, podle níž může pro oběti fungovat jako vnější opora. „Přináší bezpečí, možnost konfrontovat se s událostí v silnější pozici a zároveň možnost prožít katarzi starých zranění, která má terapeutický potenciál. Zveřejnění podobných zkušeností i jinými ženami vrátí oběť ke starým událostem, už ale s podporou toho, že není jediná, že může být vyslyšena a podpořena. Je to možnost odčinění i pomsty,“ popisuje terapeutka.

Vnější podněty, které události připomínají, mohou ale podle ní zároveň vyvolat bolestivé prožívání nepříjemného zážitku, případně retraumatizaci. Velkou roli hraje i nastavení společnosti a míra, s jakou se o sexuálním násilí mluví.

Z medializovaných vypovědí vyplývá, že ke zneužívání docházelo po několik dekád. Některé případy jsou ještě z osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy popisované chování mohlo být po právní i celospolečenské stránce vnímané jinak.

„Spousta klientek, kterým se to stalo v době, kdy se o sexualizovaném násilí nemluvilo, měla problém identifikovat, že to, co se jim děje, je zneužití doktorem. V té době se vůbec nehovořilo o tom, že doktor může zneužít pacientku. To jsou věci, které vás v rámci toho, že viníte samu sebe, nemusí ani napadnout. Začnete o tom uvažovat z pozice oběti nebo přeživšího až potom, co se dozvíte, že to bylo rozšířené a nebyl to jen váš problém,“ vysvětluje Hrdá, která je specialistka na trestní a rodinné právo a pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí.

S tím souhlasí také Krulová. Situace se ale podle ní změnila: „V době prvních případů, které byly popsány v médiích, společenské klima obětem nepřálo – to jsou samozřejmě komplikující okolnosti. I proto to nikdo nehlásil. Říkalo se sice, že Cimický je na ženské, ale to mu spíš přidávalo na zajímavosti a statusu. Dneska je vše jinak, i proto je možné to zveřejnit a je to samozřejmě dobře.“

Jak dodává právnička Benešová, oběti musí být především srovnané s tím, co se jim děje, aby o tom dokázaly dál hovořit, včetně sdělení celé skutečnosti policii.

„V opačném případě dochází k procesu, který označujeme jako sekundární viktimizaci, druhotnou újmu. Ačkoli dnes už existuje zákon na ochranu zvlášť zranitelných obětí, pořád ten proces není jednoduchý. Setkáváme se s tím často, že oběti nejsou připravené postupovat formálními kroky vůči pachateli, ačkoli ze společenského hlediska by to bylo žádoucí,“ vysvětluje.

Problém může spočívat také v tom, že si oběť zpočátku nedokáže vyhodnotit jednání jako závadné a pochopí to až po delším čase. „O to více se prohlubuje její stud a trauma spojené se zpracováním zážitku. Oběti pak mají ještě intenzivnější pocit selhání, že samy nebyly schopné rozeznat, že šlo o závadné chování,“ upozorňuje Benešová.

„Po důkladném zvážení jsem jednoznačně rozhodnutá nepouštět se do žádných dalších kroků,“ říká Marie. Ilustrace: Adobe Stock

Blízcí nemají ponětí

Nerovné postavení oběti a pachatele v očích některých policistů, soudů a části společnosti je jedním z důvodů, proč oběti případy nenahlašují. Mnoho lidí v Česku si myslí, že oběť si za sexuální násilí může sama, třeba proto, že část jednání opětovala.

„Je to bohužel mýtus, který existuje ve společnosti, a orgány činné v trestním řízení jsou také jen lidé. Stejně tak existují předsudky o lidech s psychiatrickou diagnózou. Oběť může být vnímána jako méně důvěryhodná navzdory všem snahám o osvětu a vzdělávání policistů i pracovníků justičního systému,“ říká Benešová.

Současná atmosféra je ale podle ní jiná. „V tomto případě je zneužití postavení respektovaného lékaře velmi evidentní,“ upozorňuje. I tak však může být pro mnoho obětí složité vystoupit a jít na policii: „I to je potřeba respektovat. Pokud na ohlášení takového jednání dotyčná žena není připravená, nikdo ji k tomu nemůže nutit ani přesvědčovat.“

Nic dalšího nechce podnikat ani Marie. „Po důkladném zvážení jsem jednoznačně rozhodnutá nepouštět se do žádných dalších kroků,“ vysvětluje s tím, že má s policií špatnou zkušenost. O její anabázi navíc nemají ponětí příbuzní ani většina kamarádů a žena byla by ráda, kdyby to tak zůstalo.

„Jak si v posledních dnech čtu výpovědi ostatních žen, případně i diskuse, které se pod články objevují, můj zážitek se mi vrací mnohem intenzivněji, než když jsem ho někdy v říjnu začala sepisovat. Opravdu to nejsou příjemné pocity, byť věřím, že svou zkušenost mám už dávno dobře zpracovanou,“ doplňuje ke svému rozhodnutí.

Od chvíle, kdy své více než deset let staré zážitky z ordinace Jana Cimického sepsala poprvé na papír, sama nechápe, jak mohla v takové situaci tak dlouho setrvávat. „Počítám, že člověku, který to nezažil, musí moje jednání připadat minimálně postavené na hlavu. Proč jsem hned neodešla, že…“

Stručně:

  • Na policii kvůli chování psychiatra Jana Cimického vypovídalo už bezmála padesát žen. Ze statistik vyplývá, že sexuální násilí nahlašuje tři až pět procent obětí.
  • S policií nic nechce řešit ani Marie, jež svůj příběh popsala Deníku N.
  • Oběti podle odbornic nemusí být o traumatických zážitcích připraveny mluvit ani po letech. Medializace může působit jako vnější opora, ale i vyvolávat bolestivé prožívání.
  • Často zmiňovaným důvodem nenahlášení je nerovné postavení oběti a pachatele v očích některých policistů, soudů a části společnosti. I to se ale podle oslovených expertek mění.

 


Hlavními zásadami advokátní kanceláře jsou zejména neustálý boj za dodržování procesních práv klienta, respektování jeho zájmů, vysoká výkonnost a hledání všech možných cest k prosazení klientových práv a požadavků.
Kontaktní informace
AK Hrdá, s.r.o.
Vinohradská 343/6
120 00 Praha 2
ev. č. ČAK: 11778
IČ: 067 17 969
DIČ: CZ 067 17 969
telefon: +420 777 273 601
ID datové schránky: f2jhqwe
e-mail: [email protected]